K jezeru

Jednou za ním přišel člověk postižený malomocenstvím a na kolenou ho prosil: „Pane, vím, že mne můžeš uzdravit, když budeš chtít.“

Ježíš pohnut soucitem, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, abys byl zdráv.“ V tu chvíli malomocenství zmizelo a muž byl uzdraven.

Ježíš mu však přísně nařídil: „Jdi a dej se okamžitě prohlédnout knězem, který odpovědně zjistí, že jsi zdráv, a dovolí ti vrátit se opět k rodině. Cestou se však nikde nezastavuj a s nikým nemluv. Vezmi s sebou obětní dar, jak to uzdraveným z malomocenství předepsal Mojžíš, aby všichni měli svědectví, že jsi očištěn.“ Muž odešel, ale nevydržel mlčet. Každému na potkání radostně vyprávěl, že je uzdraven. A tak Ježíš nemohl veřejně vstoupit do žádného města a zůstával venku na osamělých místech. Ovšem i tam se za ním ze všech stran táhly zástupy lidí.

Po několika dnech se Ježíš opět vrátil do Kafarnaum a hned se rozneslo, že je opět doma. Nahrnulo se tam tolik lidí, že naplnili celý dům, ba dokonce ani přede dveřmi nebylo k hnutí. Když jim Ježíš zvěstoval Boží poselství, chtěli se k němu dostat čtyři muži, kteří nesli na nosítkách ochrnutého člověka. Protože se k němu nemohli prodrat zástupem, vystoupili po vnějším schodišti na plochou střechu domu, tu probourali a spustili lehátko s ochrnutým přímo před Ježíše. Když viděl, jak ti muži bezvýhradně věří v jeho pomoc, řekl nemocnému: „Synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“

Sedělo tam také několik učitelů Zákona a ti se mezi sebou začali domlouvat: „Slyšeli jste, co ten člověk řekl? To je přece rouhání! On si snad o sobě myslí, že je Bohem! Vždyť jedině Bůh může odpouštět hříchy.“

Ježíš ovšem četl jejich myšlenky a obrátil se k nim: „Proč vás to tak popudilo, co jsem právě řekl? Co je snadnější? Oznámit ochrnutému, že se mu odpouštějí hříchy, nebo mu rozkázat, aby se zvedl, sebral svoje lehátko a odešel domů? Abyste uvěřili, že mám moc odpouštět lidem hříchy, dokážu to tím, že tohoto muže uzdravím.“ Nato se obrátil k ochrnutému a vyzval ho: „Vstaň a jdi domů, jsi uzdraven.“ Ten vstal, sebral své lehátko a před očima všech odcházel. Udivení lidé chválili Boha a říkali: „Něco takového jsme ještě neviděli.“

Jindy vyšel Ježíš k jezeru, aby kázal zástupu který ho tam očekával. Když potom šel dál, uviděl Alfeova syna Léviho, který seděl v celnici a vybíral poplatky od pocestných. „Pojď za mnou a staň se mým učedníkem,“ řekl mu Ježíš. Lévi bez váhání vstal a šel s ním.

Ježíš se svými učedníky pak přijal pozvání do Léviho domu, kde usedli za stůl společně s dalšími celníky a lidmi pochybné pověsti; bylo jich mnoho a Ježíš je přitahoval. Když však židovští náboženští vůdcové viděli, že Ježíš stoluje s lidmi špatné pověsti, vyptávali se jeho učedníků: „Jak si jen může sednout k jednomu stolu s takovou lůzou?“

Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví lidé, ale nemocní. Nepřišel jsem proměnit lidi, kteří se považují za dobré, ale ty, kdo znají svou špatnost.“

Janovi učedníci a židovští předáci měli ve zvyku se postit. Jednou přišli lidé k Ježíšovi s otázkou: „Proč se tvoji učedníci také nepostí, jako žáci Jana a farizejů?“

Nato jim Ježíš řekl: „Cožpak ženichovi přátelé odmítají na svatbě jídlo, když je ženich mezi nimi? To se přece radují, a teprve až je ženich opustí, budou mít důvod ke smutku a k půstu.

Nový život z Boha nelze vtěsnat do tradičních náboženských zvyků a forem, jako se na staré šaty nedá přišít záplata z neseprané látky. Vždyť záplata by se srazila, vytrhla by okolní chatrné tkanivo a díra by se ještě zvětšila. Nové, bouřlivé víno také nedáváte do měchů ze staré kůže; ty by popraskaly a obojí by přišlo nazmar. Nové víno potřebuje nové, nezpuchřelé měchy.“

Marek

Přišel čas

Již prostřednictvím dávného proroka Izaiáše Bůh promluvil tak, jako by mluvil přímo ke svému Synovi: „Pošlu před tebou zvláštního posla, který připraví svět na tvůj příchod. V době duchovně pusté bude volat: ‘Přichází k vám Bůh! Napravte svůj život, odložte všechno, co mu stojí v cestě!’“.

Tím poslem byl Jan Křtitel. Žil na poušti a vybízel lidi, aby od něho přijali křest a dali tak najevo, že se veřejně přiznávají ke svým proviněním, že jich litují a touží, aby jim Bůh odpustil. Lidé z Jeruzaléma a z celé Judeje přicházeli, aby mu naslouchali, a když vyznali své viny, Jan je pokřtil v řece Jordánu. Jan nosil oděv z velbloudí srsti přepásaný pásem a živil se kobylkami a medem divokých včel. Ve svých kázáních stále zdůrazňoval: „Záhy po mně přijde někdo daleko mocnější, než jsem já; bude tak vznešený, že nejsem hoden ani jako otrok rozvázat řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“

Jednoho dne přišel Ježíš z galilejského Nazaretu k Janovi a dal se od něho v Jordánu pokřtít. Ve chvíli, kdy vystupoval z vody na břeh, viděl jak se obloha rozevřela a na jeho hlavu se snesl Boží Duch v podobě holubice. Současně z nebe promluvil hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, z tebe mám radost.“

Hned nato Boží Duch vnukl Ježíšovi, aby odešel na poušť do samoty. Šel tedy a čtyřicet dní tam strávil sám mezi divokou zvěří, vystaven satanovým pokušením; potom přišli andělé a pečovali o něho.

Později, když král Herodes uvěznil Jana Křtitele, vydal se Ježíš do Galileje a hlásal tam radostné poselství od Boha: „Konečně přišel čas a přiblížilo se Boží království. Přestaňte myslet jen na pozemské věci, změňte svůj život a uvěřte tomu, co vám Bůh vzkazuje!“

Jednoho dne šel Ježíš po břehu Galilejského jezera a uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají do vody síť; byli totiž rybáři. Ježíš na ně zavolal: „Pojďte za mnou! Udělám z vás jiné rybáře, budete lovit lidi!“ Ti dva všeho nechali a šli s ním.

O něco dále pak spatřil jiné dva rybáře – Jakuba a Jana Zebedeovy. Seděli v lodi a opravovali potrhané sítě. I ty Ježíš vyzval. Oba bratři se okamžitě zvedli, opustili svého otce a najaté pomocníky a vykročili za Ježíšem.

Tak přišli společně do města jménem Kafarnaum v sobotu navštívili tamější synagógu, ve které se židé scházeli ke společným modlitbám, ke čtení i výkladu Písma. Ježíš tam začal kázat a posluchači žasli, protože mluvil s nezvyklou přesvědčivostí. Bylo to úplně něco jiného, než co dosud slýchali od učitelů Zákona. Byl tam také jeden muž posedlý démonem a ten začal vykřikovat: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Chceš nás snad zničit? Vím dobře, že jsi svatý Boží Syn!“

Ježíš ho rázně okřikl: „Už ani slovo! Vyjdi z něho ven!“ Posedlý se ještě chvíli zmítal a křičel, než ho démon opustil.

Lidé byli ohromeni a začali se dohadovat, co se stalo: „Co to je? Nové učení? Odkud bere takovou moc? Vždyť i zlým duchům poroučí a oni ho poslouchají!“ A pověst o tom, co Ježíš učinil, se rychle roznesla po celém kraji.

Když pak Ježíš opustil synagógu, vydal se s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně právě ležela v horečkách na lůžku, tak o tom pověděli Ježíšovi. Ten k ní přistoupil, vzal ji za ruku a pomohl jí, aby si sedla. Horečka hned přestala, žena vstala a začala se starat o hosty.

Jakmile slunce zmizelo za obzorem, sešli se lidé z celého města u Šimonova domu. Přivedli s sebou nemocné a posedlé. Toho večera uzdravil Ježíš mnoho lidí a z velkého množství posedlých vyhnal démony. Těm však nedovolil mluvit, protože věděli, že je Mesiáš – svatý Boží Syn.

Příštího rána vstal Ježíš ještě před svítáním a odešel na osamělé místo, kde se mohl v klidu modlit. O něco později jej Šimon se svými druhy začali hledat. Když ho našli, řekli mu: „Každý se ptá jenom po tobě!“

Ježíš jim však pověděl: „Musím jít také do jiných měst, abych i tam oznámil své poselství. Vždyť proto jsem přišel.“ A tak procházel celou galilejskou zemí, kázal v synagógách a mnohé vysvobozoval z moci démonů.

Marek

Duchovní sílu

Jste bratři. Nepřestávejte se mít rádi. Nezapomínejte na pohostinnost. Byli už takoví, kteří, aniž si toho byli vědomi, přijali za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli spolu s nimi uvězněni, a na trýzněné jako ti, které to může postihnout také.

Manželství mějte všichni v úctě. Manželé, buďte si věrni. Cizoložné a nestoudné bude soudit Bůh. Ať se vás nezmocní láska k penězům. Spokojte se s tím, co máte. Neboť Bůh řekl: „Nezřeknu se tě, ani tě neopustím.“ Proto smíte směle prohlásit: „Pán je můj pomocník. Nebojím se ničeho, co by mi mohl udělat člověk.“

Nezapomínejte na své vůdce, kteří vám vyřizovali Boží poselství. Sledujte cíl jejich života a důvěřujte Bohu jako oni. Ježíš Kristus je týž včera, dnes i na věky.

Nenechte se proto strhávat různými cizími naukami. Svou duchovní sílu čerpáme pouze jako dar od Boha. Nezískáme ji tím, že budeme dodržovat určité předpisy o požívání potravy. Pouhým dodržováním takových předpisů nikdo nic nezíská. Máme nový způsob služby Bohu, na kterém nemají podíl ti, kteří lpí na původních izraelských obřadech. Ve staré obětní praxi je však i pro nás něco poučného.

Těla zvířat obětovaných za hřích, jejichž krev vnášel velekněz do svatyně, byla spalována za městem. To je předobraz Ježíše, který trpěl za branami Jeruzaléma. Vykročme tedy za ním, opusťme náš starý způsob života a nebojme se pro něho snášet potupu. Vezměme na sebe jeho potupu. Vždyť zde na zemi přece nemáme trvalý domov, ale naším cílem je město, které jistě přijde.

Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme na dobročinnost a štědrost, protože takové oběti se Bohu velice líbí.

Důvěřujte těm; kteří vás vedou a podřizujte se jim. Oni nad vámi bdí a budou voláni k odpovědnosti. Dbejte, ať mohou podat zprávu s radostí a ne s lítostí, aby vám to nebylo ke škodě.

Modlete se za nás. Jsme přesvědčeni o svém čistém svědomí, neboť se chceme ve všem správně zachovat. Snažně prosím: Modlete se, abych se zase mohl mezi vás brzy vrátit.

Bůh je dárce pokoje. Vzkřísil našeho Pána Ježíše z mrtvých. Učinil jej pro jeho oběť naším nejvyšším pastýřem. Ať vás Bůh uschopní ke konání všeho dobrého, abyste plnili jeho vůli. Kristovou mocí ať ve vás tvoří všecko, co se mu líbí. Jemu buď navždycky sláva. Amen.

Prosím vás, bratři, přijměte tato napomenutí.

Sděluji vám, že byl náš bratr Timoteus propuštěn z vězení. Přijde-li brzo, navštívím vás s ním.

Pozdravte všecky, kteří vás vedou a všechny, kteří jsou Bohu oddáni. Pozdravují vás všichni italští bratři.

Milost s vámi se všemi.

Anonymní 

Nezničitelné královstv

To je ten velký zástup těch, kteří osvědčili svou víru. Odložme proto všechno, co nás tíží a zdržuje, i hřích, ve kterém můžeme snadno uvíznout a vytrvale pospíchejme k cíli. Dívejme se přitom na Ježíše, který je zdrojem i obsahem naší víry, který se nebál hanby, opustil nebeskou radost, byl popraven a ujal se s Bohem vlády. Uvažte, s jakým odporem ze strany hříšníků se setkal a jak trpělivě jej nesl. Neochabujte tedy a neklesejte na mysli.

Zatím jste v zápase proti hříchu neprolili svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny? „Neber, můj synu, na lehkou váhu, když tě Pán kárá. Neklesej na mysli, když tě napomíná. Koho Pán miluje, toho kárá. A trestá každého, koho přijímá za syna.“

Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme tedy být mnohem více poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova nám nikdy nebývá po chuti, působí v nás odpor. Později však přináší ovoce pokoje a dokonalost těm, kdo jí prošli.

Posilněte proto své zemdlené ruce a podlomená kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co kulhá, nezchromlo docela, ale naopak se uzdravilo.

Snažte se žít se všemi v míru a zasvěcujte se Pánu – jinak nevejdete v jeho slávu. Nevymykejte se svým otálením působení Boží milosti, aby se mezi vámi nezakořenila nějaká hořkost, která by se pro ostatní stala zdrojem nákazy a nesnází. Ať nikdo není nevěrný nebo lehkomyslný jako Ezau, který se vzdal práv prvorozeného za trochu jídla. Pak by byl rád dosáhl zvratu, ale na věci se už se slzami nedalo nic změnit.

Izraelci přistoupili k hmatatelné hoře Sinaj, obklopené plameny, mračny, temnotou a vichřicí, kde se za zvukem polnice ozýval Boží hlas. Bůh požadoval usmrcení i každého zvířete, které by se přiblížilo k hoře. Účinek tohoto projevu byl tak mocný, že sami Izraelci prosili o ukončení Boží řeči. Dokonce Mojžíš prohlásil: „Třesu se hrůzou a děsem.“

Vy jste však přistoupili k duchovní hoře – Siónu, k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému, k nesčetným zástupům andělů, k církvi těch, kteří jsou zapsáni v nebi, k Bohu – Soudci všech a všeho, k zesnulým věřícím, kteří již dosáhli cíle dokonalosti, k Ježíšovi – prostředníku nové smlouvy a k jeho krvi, která naši vinu smazává, místo aby volala o pomstu jako krev Ábelova.

Hleďte, ať neodmítáte toho, kdo mluví. Jestliže Izraelci neunikli trestu, když vypověděli poslušnost pozemskému poslu Mojžíšovi, jakému nebezpečí bychom se vystavovali my, kdybychom se odvraceli od posla nebeského. Jeho hlas kdysi otřásl zemí a nyní ohlašuje: „Ještě jednou zatřesu nejen zemí, ale i nebem.“ Výrazem „ještě jednou“, dává najevo, že prověří všechno, co nemá pevné základy, takže zůstane jen to, co je neochvějné.

Obdrželi jsme nezničitelné království. Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí. Neboť náš Bůh je oheň stravující.

Anonymní 

Svět jich nebyl hoden

Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal a podal o ní svědectví prostřednictvím proroků.

Vírou chápeme, že vesmír byl stvořen Božím slovem a nevznikl nějakým neznámým způsobem.

Ve víře obětoval Adamův syn Ábel lepší oběť než jeho bratr Kain a pro víru byl prohlášen za bezhříšného. Kain ho po oběti zabil, ale Ábel navzdory smrti mluví skrze svou víru dál.

Pro svou víru byl Enoch ušetřen smrti, protože Bůh si ho vzal k sobě. Předtím o něm bylo vydáno svědectví, že se líbil Bohu. To je bez víry nemožné. Ten, kdo přistupuje k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kteří ho hledají.

Noé uvěřil Bohu, který mu předpověděl potopu, ačkoliv na ni v té době ještě nic neukazovalo. Poslušně začal stavět loď k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a dosáhl dokonalosti, která je z víry.

Vírou Abraham uposlechl, když byl vyzván, aby se vypravil do země, která měla být dědičně svěřena do užívání jeho rodu. Uvěřil a uposlechl, ačkoli nechápal, kam jde. S důvěrou bydlel jako cizinec v zemi, která mu byla přislíbena. Žil se spoludědici zaslíbení – synem Izákem a vnukem Jákobem – ve stanech jako kočovník a toužil po pevně založeném městě, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Také Abrahamova manželka Sára vírou přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas. Pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Proto z jednoho muže – a to už starce – vzešlo „množství lidu jako hvězd na nebi a jako nespočetný písek na břehu moře.

Ti všichni zemřeli ve víře, aniž se dočkali splnění všech zaslíbení. Víra je posilovala, potěšovala a pomáhala jim k vyznání, že jsou na zemi jenom cizinci a poutníky. A kdo říká něco takového, naznačuje, že hledá vlast. Kdyby přitom měli na mysli vlast, kterou opustili, měli ještě dost času, aby se do ní vrátili. Oni toužili po lepší – nebeské. Proto jim Bůh připravil město a nemusí se stydět, že ho vzývali jako svého Boha.

Bůh vznesl na Abrahama neuvěřitelný požadavek: Přál si, aby obětoval svého jednorozeného syna Izáka, se kterým bylo spojeno zaslíbení o rozmnožení rodu. Abraham se k tomu poslušně rozhodl v přesvědčení, že Bůh má moc vzkřísit i mrtvého. Proto mu Bůh Izáka vrátil, jako obraz budoucího vzkříšení.

Ve víře požehnal Izák svým synům Jákobovi a Ezauovi; on totiž věřil, že se uskuteční, co bylo zaslíbeno. Jákob měl pak dvanáct synů, z nichž nejznámější je Josef. Bratři se ho zbavili tím, že jej bez vědomí otce prodali do Egypta. Po počátečních nesnázích se tam nakonec stal místodržícím. V této vysoké funkci se dal bratřím poznat a v době hladu pozval svého otce k sobě do Egypta.

Než tam pak Jákob zemřel, ve víře požehnal dvěma Jozefovým synům.

Když Josef umíral, ve víře připomněl svému lidu, že Bůh po staletích vyvede izraelské syny z Egypta, a vyslovil přání, aby ti, kdo se toho dočkají, přenesli jeho ostatky do Palestiny, Ta doba nastala, když se narodil Mojžíš. Jeho rodiče tehdy prožili těžké chvíle. Egyptský král totiž nařídil, aby izraelští chlapci byli hned po narození usmrceni.

Ale Mojžíšovi rodiče si svého chlapce zamilovali a ve víře jej navzdory královskému rozkazu ukrývali; věřili, že je to Bohem vyvolené dítě.

Když Mojžíš dospěl, zřekl se postavení králova vnuka. Rozhodl se raději trpět společně s Božím lidem, než prožívat svůj život v nevázaném veselí na královském dvoře. Byl si vědom, že Bůh odměňuje své věrné, a proto si vážil potupy pro Krista více než egyptského bohatství. Ve víře opustil Egypt a nebál se faraónova hněvu, neboť se pevně držel Toho, jenž je neviditelný, jako by ho viděl. Po dlouhém pastýřském životě se na Boží rozkaz vrátil do Egypta, aby odtud vyvedl svůj lid. Nebylo to snadné. Na zarputilý Egypt dopadala za trest rána za ranou. Došlo to tak daleko, že měli zemřít prvorození ve všech domech, jejichž veřeje nebyly potřeny krví berana na znamení, že je to příbytek člena vyvoleného národa. Tak Mojžíš ve víře v Boží slovo ustanovil velikonoční hod s obětováním beránků, aby Zhoubce nezahubil prvorozené Izraele.

Na útěku před Egypťany Boží lid ve víře překročil Rudé moře, jako by šel po souši. A když se o to pokusili Egyptští, utonuli.

Po letech putování pouští, které bylo zaviněno neposlušností lidu, se Izraelští pustili pod vedením Jozue do dobývání Palestiny. Výsměšně před nimi stálo pevné Jericho. Ve víře je sedm dní obcházeli a pak jeho hradby padly.

Z obyvatel Jericha byla zachráněna jedině rodina nevěstky Raab, která nezahynula s ostatními, protože ve víře přijala před bojem do ochrany izraelské vyzvědače.

Co k tomu mám ještě dodat? Nestačí mi čas na vyprávění o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří ve víře dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosahovali toho, co jim bylo slíbeno, zavírali tlamy lvům, vzdorovali žáru ohně, unikali násilné smrti, v slabosti získávali novou sílu, nabývali převahu v boji a zaháněli nepřátelské armády. Někteří mrtví byli vzkříšeni a vrátili se ke svým rodinám. Jiní byli mučeni, odmítli záchranu a dali přednost něčemu lepšímu – totiž vzkříšení k věčnému životu. Byli kamenováni, rozřezáváni pilou a stínáni. Další se podrobili zkoušce posměchu a bičování, dokonce i pout a žaláře. V ovčích a kozích kůžích o hladu, v úzkostech a zubožení byli štváni po pustinách a horách, skrývali se v jeskyních a dírách. Svět jich nebyl hoden.

A ti všichni ačkoli osvědčili svou víru, nedočkali se splnění všech zaslíbení. Neměli totiž dospět k cíli bez nás, protože Bůh si přeje, abychom vstoupili do věčného života společně.

Anonymní 

Ducha milosti

Zákonné ustanovení o levitské službě je jen stínem budoucího dobra. Oběti, které se každý rok opakují, nemohou nikoho z těch, kdo se jich účastní, přivést natrvalo k dokonalosti. Kdyby skutečně jednou provždy očišťovaly ty, kteří je přinášejí, přestali by je už dávno obětovat, protože by je přestalo tížit svědomí. Každoroční oběti vlastně připomínají hříchy. Není totiž možné, aby krev býků a kozlů odčinila hříchy.

Proto Kristus při vstupu na tento svět prohlásil: „Nepřál sis, Bože, oběť ani dar, ale dal jsi mi tělo.“ A k tomu řekl: „Hle, jdu, abych vykonal, Bože, tvou vůli, jako je o mně psáno.“

Písmo napřed říká, že Bůh si nepřál a neoblíbil oběti a dary, které byly přinášeny podle zákona a potom dodává: „Hle, jdu, abych vykonal tvou vůli.“ Ruší prvé, aby ustanovil druhé. Bůh si přeje, abychom byli očištěni a jemu navráceni obětí těla Ježíše Krista, která byla přinesena jednou provždycky.

Kněží sloužili každodenně Bohu a přinášeli oběti, které nemohly odčinit hřích. Ježíš přinesl oběť za hříchy jednou, a pak natrvalo zaujal významné postavení u Boha. Od té chvíle čeká, až mu budou podrobeni nepřátelé. Jedinou obětí přivedl navždycky k dokonalosti ty, které odděluje od hříchu.

I Duch svatý nám vydává svědectví. „Toto je smlouva, kterou uzavřu s nimi po oněch dnech: Vložím své zákony do jejich srdcí a vepíšu je do jejich myslí a na jejich hříchy a přestupky nevzpomenu.“

Takže kde je odpuštění hříchů, tam už není třeba oběti za hříchy.

Krev Ježíše Krista nám, bratři, umožňuje přistupovat bezprostředně k Bohu. On svou obětí otevřel novou a živou cestu. Stal se tak naším prostředníkem. Přistupujeme tedy k němu obmyti, s opravdovým srdcem naplněným vírou, zbaveni špatného svědomí. Držme neochvějně vyznání naděje, protože Bůh plní svoje sliby. Podněcujme se navzájem k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte svá shromáždění – jak si někteří navykli, ale vzájemně se potěšujte – tím horlivěji, čím jasněji vidíte, že se blíží den příchodu Pána Ježíše v slávě.

Kdo z vás by znal pravdu, a přece by svévolně jednal proti ní, u toho pozbude oběť za hříchy platnosti a zůstane mu jen bázlivé očekávání soudu a hrozného trestu, který má stihnout přestupníky. Kdo překročil zákon vydaný Mojžíšem, byl bez milosrdenství popraven, jestliže jeho hřích dosvědčili dva nebo tři svědci. Uvědomte si, oč horšího trestu zasluhuje ten, kdo pohrdá Božím Synem a znevažuje jeho krev smlouvy, kterou byl posvěcen a uvádí v posměch Ducha milosti. Známe přece toho, který řekl: „Mně náleží pomsta, já odplatím.“ Jinde Pán upozorňuje, že bude soudit svůj lid. Je proto hrozné upadnout do rukou živého Boha.

Rozpomeňte se na dny, kdy jste uvěřili a vzápětí museli trpělivě a vytrvale zápasit s mnohým utrpením. Byli jste veřejně vystavováni urážkám a útisku, neboť jste podepírali ty, kteří byli uráženi a utiskováni. Trpěli jste spolu s vězni a když jste byli olupováni o majetek, snášeli jste to radostně s vědomím, že máte v nebi lepší a trvalejší jmění.

Nezbavujte se své radostné důvěry, která přinese velkou odměnu. Vyzbrojte se trpělivostí, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli toho, co vám bylo slíbeno. „Ještě malou chvilku a ten, který se blíží, přijde a nebude otálet. Můj spravedlivý bude žít z víry. Nemám zalíbení v tom, kdo ode mne utíká.“

Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.

Anonymní 

Toto je krev

Pravá smlouva měla svatostánek a pravidla bohoslužby. Svatostánek měl podobu stanu, který byl oponou rozdělen na dvě části. Přední části se říkalo svatyně. Byl tam sedmiramenný svícen a stůl, na který bylo každou sobotu kladeno dvanáct chlebů. Za závěsem byla svatyně svatých. Patřila k ní zlatá kadidelnice a zlatem kovaná truhla smlouvy, v ní byla zlatá nádoba s pokrmem, který Izraelci jedli na poušti, Áronův prut, kterým Bůh rozhodl o tom, kdo má vykonávat službu ve svatyni a desky se zněním Desatera. Přikrývalo ji zlaté víko zvané slitovnice. Nad víkem držely stráž okřídlené bytosti nazvané cherubínové.

Do svatyně denně vcházeli kněží pověření bohoslužbou. Do svatyně svatých směl vejít jenom jedenkrát za rok velekněz. Přinášel krev jako oběť za bezděčné přestupky svoje i lidu. Touto bohoslužbou Duch svatý naznačoval, že ještě nebyla otevřena cesta, která by vedla přímo k Bohu. Všechno, co se ve svatyni dálo, bylo předobrazem budoucnosti. Dary a oběti nestačily uklidnit svědomí těch, kteří je přinášeli. Zachovávání předpisů o pokrmech, nápojích a všelijakém obmývání zajišťovalo vnější spravedlnost do chvíle, než přišel nový velekněz Ježíš Kristus.

Ten vešel do větší a dokonalejší svatyně, kterou nepostavili lidé. Místo krve kozlů a býků obětoval jednou provždy svou vlastní krev. Tak nám vydobyl věčné vykoupení. Krev kozlů a býků a ve vodě rozmíchaný popel jalovice skrápěl poskvrněné lidi, a tak posvěcoval a očišťoval jejich těla. Krev bezúhonného Krista, který se obětoval Bohu, očišťuje naše svědomí od neužitečných skutků ke službě živému Bohu.

Kristus zemřel, a tak se stal prostředníkem nové smlouvy, která zajišťuje vykoupení ze všech přestupků spáchaných v době platnosti staré smlouvy uzavřené s Izraelem. Můžeme se tedy pevně chopit toho, co bylo slíbeno.

Ano, k závěti musí přistoupit smrt odkazujícího. Teprve potom je neměnná. Nelze ji vykonat, pokud je živ. Proto bylo zapotřebí krve i při uzavírání prvé smlouvy. Když Mojžíš přečetl shromážděnému lidu všechna přikázání zákona, smíchal krev býků a kozlů s vodou, vzal rudou vlnu a větvičku yzopu a pokropil tou vodou knihu i shromáždění a řekl: „Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.“ Podobně postříkal krví svatostánek a všechno bohoslužebné náčiní. Podle zákona je totiž téměř všechno očišťováno krví a bez prolití krve není odpuštění vin.

Takovým způsobem se muselo očišťovat to, co nebeskou svatyni jen připomínalo. Nebeská svatyně však vyžaduje vzácnější oběť. Kristus vešel do pravé nebeské svatyně – ne do její pozemské napodobeniny vytvořené lidmi – aby nás před Bohem zastupoval. Nepřinášel za nás svou oběť opakovaně, jako to každoročně dělával velekněz, který do svatyně vstupoval s krví cizí; vždyť by za ta tisíciletí musel často trpět. Ale přišel nyní, aby jednou provždy svou obětí odčinil hřích. Člověk umírá jen jednou, a pak bude postaven před soud. Proto se i Kristus jednou obětoval a vzal na sebe hříchy mnohých. Podruhé se ukáže bez oběti za hříchy, aby zachránil ty, kteří ho očekávají.

Anonymní 

Novou smlouvu

Náš velekněz koná svou službu v nebeském chrámě, který postavil Pán a ne člověk jako pravé místo bohoslužby. Koná ji od chvíle, kdy zaujal vysoké postavení u Boha.

Každý velekněz je ustanoven k tomu, aby obětoval dary a oběti. I Ježíš měl tuto povinnost. Ale nebyl z kněží, kteří přinášejí dary podle zákona a jejichž služba je jen stínem nebeské bohoslužby. Víme přece, že Mojžíš zhotovil na Boží příkaz svatyni přesně podle vzoru, který mu byl zjeven. Kristus je však prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na dalekosáhlejších zaslíbeních, protože mu byla svěřena vznešenější služba.

Kdyby stará smlouva neměla vady, nebyla by nahrazována novou. Ale Bůh říká svému lidu: „Nastane den, kdy uzavřu s Izraelskými a Judskými novou smlouvu. Bude se lišit od té, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vyvedl z Egypta. Nedodrželi ji a já jsem o ně přestal dbát. Toto je nová smlouva, kterou uzavřu s Izraelskými, praví Pán. Napíšu své zákony do jejich myslí, takže budou vědět, co po nich žádám, aniž bych to musel říkat. A ty zákony budou vepsány v jejich srdci a oni budou toužit po tom, aby je plnili. A budu jejich Bůh a oni budou můj lid. A nebude třeba, aby někdo říkal svému příteli, sousedu nebo bratru: Poznávej Pána, poněvadž mne už všichni, velcí i malí, budou znát. Odpustím jejich přestoupení a na hříchy jejich nevzpomenu.“

Tím Bůh ohlašuje nové sliby a novou smlouvu místo staré, která je už nevhodná a pozbývá platnosti.

Anonymní 

Vyvýšeného nad nebesa

Když se totiž Abraham vracel z vítězného válečného tažení, při kterém vysvobodil svého synovce Lota, vyšel mu vstříc král pokoje a spravedlnosti, kněz Nejvyššího – Melchisedech ze Sálemu. Neznáme jeho rodiče ani rodokmen, nevíme, kdy se narodil, ani kdy zemřel.

Abraham mu odevzdal desátky z kořisti a přijal od něho požehnání jako potvrzení slibů, kterých se mu od Boha dostalo. V Abrahamovi se před Melchisedechem sklonil a desátky mu odevzdal i praotec kněžského rodu Lévi, jehož potomci později podle ustanovení zákona konali kněžskou službu a vybírali desátek.

Levitská služba nebyla s to přivést Boží lid k dokonalosti. Proto bylo třeba jiné služby a jiného kněze – a to podle řádu Melchisedechova. Je zřejmé, že přenesením kněžství zaniká zákonité oprávnění pro trvání levitské služby. Náš Pán, jak všichni víme, pocházel z Judova pokolení, jehož členy Mojžíš nikdy nepověřil kněžskou službou a žádný člen jeho rodu ji také nikdy nekonal. Je proto zřejmé, že v něm povstává nový kněz podle řádu Melchisedechova, který svou hodnost nedědí na základě levitského zákona, ale ujímá se jí mocí své nesmrtelnosti. To dosvědčuje žalmista, když říká: „Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“

Předchozí zákonné ustanovení o kněžské službě bylo zrušeno, protože se ukázalo jako slabé a neužitečné. Vždyť samo o sobě nikoho nepřivedlo k dokonalosti. Vystřídala je lepší naděje, jejímž prostřednictvím se přibližujeme k Bohu.

Toto přenesení kněžství se nestalo bez přísahy. Kněží bývali jmenováni bez přísahy, ale Ježíš byl ustanoven s přísahou, poněvadž mu bylo řečeno: „Přisáhl Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova.“

Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy.

Kněží bylo mnoho. Protože byli smrtelní, nastupoval jeden za druhým. Žádný nemohl konat úřad do nekonečna. Ježíš však nepotřebuje předávat úřad dalšímu, protože zůstává na věky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kteří jeho prostřednictvím přicházejí k Bohu. Je stále připraven zasáhnout v jejich prospěch.

Takového velekněze jsme potřebovali: svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyvýšeného nad nebesa, který není povinen přinášet každý den oběť napřed za své hříchy a pak za hříchy lidu. Obětoval sama sebe. Zákon dosazoval za velekněze lidi podrobené slabosti, ale slovo přísahy vynesené po vydání zákona ustanovilo na věky veleknězem Syna dokonalého.

Anonymní 

Bezpečná a pevná

Velekněz je člověk, který jménem ostatních předstupuje před Boha a přináší mu dary a oběti s prosbou o smíření. Protože i on podléhá slabostem, musí přinášet oběti nejen za lid, ale i za sebe a je schopen chápat nevědomé a pobloudilé.

Toto postavení si nikdo nemůže svévolně přivlastnit, ale musí k němu být Bohem povolán. Ani Kristus se k němu sám nepovznesl. Ustanovil ho Bůh, když mu řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“

A jindy prohlásil: „Jsi na věky knězem podle řádu Melchisedechova.“

Když byl Kristus na zemi, přednášel hlasitě, úpěnlivě a s pláčem prosby Bohu, který ho jediný mohl zachránit před smrtí. Bůh ho v jeho úzkosti vyslyšel. Ačkoli byl Boží Syn, měl se ve škole utrpení naučit, co znamená bezvýhradná poslušnost. Když v té zkoušce obstál, stal se všem, kdo se mu podrobují, zdrojem trvalé ochrany. A Bůh ho nazval veleknězem podle řádu Melchisedechova.

Rád bych vám o těchto věcech řekl mnohem víc, bylo by to pro vás nesnadno pochopitelné, protože je vaše vnímavost otupena. Už jste měli být dávno učiteli druhých, ale zůstali jste žáky. Opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči. Potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Kdo se živí jenom mlékem Božího slova, dokazuje, že neproniká do hloubek Božího myšlení. Ti, kdo na základě zkušenosti dovedou smysly rozeznat dobré od zlého, jsou dospělí a pronikají k jádru věci.

Přestaňme stále jenom ohledávat základy Kristova učení a usilujme postoupit dále. Nevracejme se pořád jenom k lítosti nad nesprávným jednáním, k víře v Boha, k učení o křtu, ke vkládání rukou, k učení o vzkříšení mrtvých a o věčném odsouzení. Když Bůh dovolí, postupme k dalším věcem.

Ten, kdo byl jednou osvícen, okusil Božího daru, získal podíl na Duchu svatém, poznal, jak vážná je Boží věc, zakusil moc přicházejícího světa, a potom od Boha odpadl, nemůže se vrátit zpátky, protože veřejně potupil a znovu ukřižoval Božího Syna.

Země, která je často skrápěna deštěm a vydává těm, kdo ji obdělávají, hojnou úrodu, přijímá od Boha požehnání. Plodí-li však bodláky a trní, není vhodná k obdělávání, bude vypálena a ponechána svému osudu.

I když říkám takové věci, milovaní, nemyslím, že by se týkaly vás. Jsem přesvědčen, že přinášíte dobré plody a spočíváte v Boží ochraně. Bůh je spravedlivý, nezapomíná na vaši práci a věrnost jeho věci, na vaši minulou i přítomnou službu, kterou prokazujete těm, kteří jsou mu cele oddáni. Napomínám každého z vás k horlivosti. Nebuďte leniví a zachovejte si až do konce plnou naději. Nebuďte tupí. Řiďte se příkladem těch, kteří vírou a trpělivostí dosáhli splnění Božích slibů.

Bůh dal Abrahamovi slib a chtěl ho potvrdit přísahou. A protože nemohl přisáhnout při nikom větším, přisáhl při sobě, že bude Abrahama provázet svou přízní a že rozmnoží jeho rod. A Abraham svou trpělivostí skutečně dosáhl splnění tohoto slibu.

Když se lidé přísahou dovolávají někoho mocnějšího, ukončují tím svůj spor. Bůh dědicům zaslíbení svou přísahou nepochybně prokázal nezměnitelnost své vůle. Protože je vyloučeno, aby Bůh lhal, můžeme se tedy neochvějně opírat jak o jeho slib, tak o jeho přísahu. Když jsme se k němu uchýlili, smíme čerpat mocné potěšení z nabízené naděje, které jsme se chopili. Je to bezpečná a pevná kotva celé naší bytosti, která nás spojuje s Bohem, k němuž nás předešel Ježíš, který se stal navždycky knězem podle řádu Melchisedechova. Melchisedech je předobrazem Božího Syna, který je knězem navždycky.

Anonymní